Benedikt XVI.:
Přínos františkánů
a dominikánů

Katecheze Benedikta XVI. na gen. audienci. v aula Pavla VI. dne 13.1.2010

V jedné z ústředních katechezí ze dne 13. ledna se papež Benedikt XVI. věnoval obnově církve způsobené ve 13. století vznikem nových žebravých řádů, a to řádu františkánů a dominikánů. Drazí bratři a sestry, na počátku nového roku pohleďme na dějiny křesťanství, abychom spatřili, jak se dějiny rozvíjejí a jak mohou být obnoveny. V nich můžeme vidět, že svatí, vedeni Božím světlem, jsou autentickými reformátory života církve i společnosti. Učitelé svým slovem a svědkové svým příkladem dovedou prosazovat trvalou a hlubokou církevní obnovu, protože jsou sami v hloubi obnoveni a mají kontakt s opravdovou novostí, kterou je přítomnost Boha ve světě. Tato útěšná realita, tedy že se v každé generaci rodí svatí a přinášejí kreativitu obnovy, neustále provází dějiny církve uprostřed smutku a záporných aspektů její cesty. Tak tomu bylo i ve 13. století se vznikem a mimořádným rozvojem žebravých řádů, jež byly vzorem velké obnovy v nové dějinné epoše. Z žebravých řádů, které v té době vznikly, jsou nejznámější a nejdůležitější bratři Menší a bratři Kazatelé, známí jako františkáni a dominikáni. Byly tak nazvány podle jmen svých zakladatelů, totiž Františka z Assisi a Dominika Guzmana. Tito dva velcí světci měli schopnost číst s porozuměním ve „znameních doby“ a vytušit výzvy, s nimiž se měla církev jejich doby vyrovnat.

První výzvu představovala expanze různých skupin a hnutí věřících, kteří - ačkoli byli inspirováni legitimní touhou po autentickém křesťanském životě - stavěli se často mimo společenství věřících. Stáli v hluboké opozici proti bohaté a krásné církvi, jež se vyvinula právě rozkvětem mnišství. Připomínali, že Kristus přišel na svět chudý a že pravá církev by měla být právě církví chudých. Touha po autentickém křesťanském životě tak stanula proti empirické realitě církve. Opozice proti bohatství se rychle stává opozicí proti materiální realitě jako takové, negací svobodné vůle a potom dualismem, podle něhož existuje princip zla jako rovnocenný Bohu. Tato hnutí měla úspěch nejenom svou pevnou organizací, ale také proto, že poukazovala na reálný nepořádek v církvi, způsobený málo příkladným jednáním různých exponentů z řad kléru.

Františkáni a dominikáni ve stopách svých zakladatelů naopak ukázali, že bylo možno žít evangelní chudobu, pravdu evangelia jako takového bez oddělování se od církve; ukázali, že církev zůstává pravdivým, autentickým místem evangelia a Písma. Dominik a František dokonce právě z vnitřního společenství s církví a s papežstvím vydolovali sílu svého svědectví. Svou zcela originální volbou v dějinách zasvěceného života se členové těchto řádů nejenom zříkali vlastnictví osobního majetku jako to činili mniši již ve starověku, ale nechtěli mít ani pozemské komunity a nemovitosti. Měli tak v úmyslu dosvědčovat krajně strohý život, aby byli solidární s chudými, a důvěřovat jenom v Prozřetelnost, žít každý den z Prozřetelnosti, z důvěry, že se dávají do Božích rukou.

Františkáni a dominikáni byli svědky, ale také učiteli. Dalším požadavkem jejich doby byla totiž náboženská výuka. Nemálo věřících laiků, kteří bydleli v rozšiřujících se městech, toužilo vést duchovně intenzivní křesťanský život. Františkáni a dominikáni se stali duchovními animátory středověkých měst. S velkou horlivostí se věnovali kázání jako např. sv. Antonín z Padovy, byli také horlivými zpovědníky.

Vznikala i sdružení věřících laiků, kteří se inspirovali spiritualitou svatého Františka a svatého Dominika, vhodnou pro jejich životní stav. Jde o tzv. třetí řád, jak františkánský, tak dominikánský. Nabídka „laické svatosti“ si získala spoustu lidí.Další velkou výzvu představovala probíhající kulturní transformace té doby. Nové otázky vyvolávaly živé diskuse na univerzitách, které vznikly koncem 12. století. Bratři Menší a Kazatelé neváhali přijmout i tento závazek a jako studenti a profesoři vstoupili na nejproslulejší univerzity té doby, byli protagonisty scholastické teologie. Svatý Tomáš Akvinský a svatý Bonaventura, byli z žebravých řádů a přičinili se o tento dynamismus nové evangelizace, který obnovil odvahu k myšlení, k dialogu rozumu a víry.

Na fotografiích: 1) František a Dominik – setkání svatých. Poprvé se setkali v době IV. lateránského koncilu v roce 1215,

2) Benedikt XVI v Assisi 17. června 2007.

text: Česká sekce Vatikánského rozhlasu