Dnes je 23.04.2017, svátek má Vojtěch

 

Aktuality

Poslední cesta

Poslední cesta

Nedělního večera 28. května 1941 se na vedlejší koleji nedaleko brány do KL Auschwitz zastavil vlak s transportem vězňů. Stojící špalírem esesmani a kápo bitím  „vítali" nově příchozí, které volali jménem, mezi nimiž se nacházel rovněž o. Maxmilián Maria Kolbe.

 

Pobyt o. Kolbeho v koncentračním táboře se pojí nejčastěji s nástupem, během něhož se Šílenec Neposkvrněné přihlásil na smrt namísto Františka Gajowniczka, a s následným třítýdenním umíráním v bunkru hladu. Avšak než se to stalo, ještě dva měsíce měl o. Maxmilián možnost hlásat slávu Neposkvrněné a vydávat neobyčejné svědectví živé víry v Krista.

 

Patříme Neposkvrněné

O. Maxmilián byl spolu s několika jinými kněžími přidělen k práci v Babicích - vesnice vzdálena asi 3 km od tábora Auschwitz. Vězni zde vykonávali pozemní práce: od stavění ohrad pro dobytek, přes kopání příkopů, řezání větví po zpevňování břehů řeky. Byla to těžká práce pod krupobitím nadávek, kleteb a rán kápo Heinricha Krotta, německého kriminálníka obzvláště zasednutého na polské kněze a jejich pomocníky.

„Kápo si všimnul, že spolu hovoříme. Za to jsme dostali každý 10 rán holí," vzpomíná vězeň Henryk Sienkiewicz. „Já za to, že jsem Kolbeho nazval „otče" musel jsem ho na kolečku vozit spolu se štěrkem v jednu stranu, a otec mě musel vozit na obě strany - tam a zpět. Taková práce bylo na posměch ss-manů a kápo. Pracovali jsme takto do pozdního večera. Tehdy mi otec řekl: „Hynku, to, co děláme, je všechno pro Neposkvrněnou. Ať ti barbaři vědí, že jsme vyznavači Neposkvrněné."

 

Hle Matka Páně

Jinou událost připomíná Edward Wieczorek:
„Jednou kápo nalezl obrázek Matky Boží. S tím obrázkem zašel za jedním hlídajícím nás ss-manem, kterého navedl - jak sám říkal - k „hrátkám s černoprdelníky". esesman, mladý „zobák", svolal všechny kněze, ukázal jim nalezený obrázek s otázkou, zda to znají. Nato zatím mezi námi neznámý o. Kolbe, který uměl německy, odpověděl, že je to Matka Krista Pána...

Tehdy kápo a esesmani začali kněze týrat, bít a kopat vojenskými botami kam se dalo. Potom ss-man zavolal kněze s rozkazem, aby se k obrázku modlili. Po chvilce jim esesman nařídil vstát a o. Kolbemu poručil, aby obrázek poplival. O. Kolbe se pokřižoval a řekl, že to neudělá. Esesman opět začal týrat o. Kolbeho a bít ho násadou od lopaty, kterou vytrhl z rukou kápo. Pak esesman nařídil obrázek pošlapat. I tentokrát otec odmítl a zároveň poprosil, aby mu ten obrázek podaroval. Tehdy esesman obrázek poplival, hodil na zem a podpatkem zašlápl do země se slovy: „Ať mě nyní ten váš Bůh potrestá!" Nevím, jak by se to pro kněze skončilo, kdyby od Osvětimi nepřijel na kole voják s rozkazem pro esesmana: „Máš se okamžitě vrátit do kasáren, protože jedeš na frontu."

 

Pobyt o. Maxmiliána v KL Auschwitz je časem svědectví, povzbuzování k víře a naději, vyzývání k lásce.

„Nenávist není tvořivou silou, pouze láska je tvůrčí. Tato utrpení nás nepřemohou, jen přetaví a upevní. Je zapotřebí našich velikých obětí, abychom vykoupili štěstí a život v míru těch, co přijdou po nás," vzpomíná slova o. Kolbeho další vězeň Josef Stemler.

Zvlášť vzrušující svědectví  duchovní starostlivosti nám předává vězeň Vilhelm Żelazny, mladý chlapec z Chorzowa, uvězněný kvůli „resocializaci":

„Poté, co mě zmasakrovali, měl jsem polámaná žebra a těžce jsem onemocněl na plíce. Lékař mi zavedl do rány gumovou hadičku, z níž vytékal hnis. Těžká práce ve vodě, hlad, poranění, jež byla výsledkem bití, a celkově se zhoršující zdravotní stav způsobily, že jsem se psychicky zhroutil a zcela ztratil chuť k životu. Rozhodl jsem se „jít na dráty". Sdělil jsem to svému vězeňskému kamarádovi. Kolega mi řekl, že než to udělám, měl bych si promluvit s knězem, který mě potěší. Zkontaktoval mne s bratrem Maxmiliánem Kolbem. Ten se mnou dlouho hovořil a na závěr vytáhl z vnitřní strany táborové blůzy z podpaží pytlík, v němž byl roztrhaný růženec. Dal mi ho se slovy, že mi ho propůjčuje na jistou dobu, abych se ho modlil, což mi dodá sílu a povznese mne na duchu. Řekl mi rovněž, že na růženci schází několik zrníček, která zničil gestapák v Pawiaku, avšak mám odříkávat i ty scházející zdrávasy. Když jsem po jisté době již v mnohem lepším stavu šel vrátit růženec, zjistil jsem, že Maxmilián šel do bunkru na smrt hladem. Takže růženec nakonec zůstal u mě. Dne 14. dubna 1942 jsem byl z tábora propuštěn."

Růženec o. Kolbeho je dnes uchováván jako cenná relikvie v osvětimském kostele sv. Maxmiliána.

 

Neumřel, ale odevzdal život

Při kanonizaci Jan Pavel II. řekl, že Maxmilián neumřel, ale odevzdal život. Za koho? Za bratra. Za bratry - musíme říci přesněji. Bůh ví, kolik existencí kromě Františka Gojowniczka zachránil o. Kolbe v Auschwitz. Z výpovědí spoluvězňů můžeme vyčíst, že život za bližního je možné odevzdat nejen najednou celý, v jednom okamžiku, ale i postupně, vytrvale a systematicky, ne odevzdat, ale odevzdávat, a takto probouzet naději, povzbuzovat k lásce a odmítat nenávist.

Maxmilián odevzdal život za jednoho, ale všem navrátil pocit důstojnosti a hodnotu jejich člověčenství - shodně říkají všichni spoluvězňové. Je to i výborná škola pro nás, jak v každodenním životě dobrým slovem, posilováním naděje, povzbuzováním k víře můžeme odevzdávat náš život těm, kteří jsou vedle nás.

P. Jacek Pędziwiatr


Okomentovat článek
Zobrazit komentáře


 
Návštěv: 3862 , Vydáno: 15.08.2011 , Komentáře: 0

Podobné články
27.02.2011 - 28. únor - bl. Tymoteusz (Timotej) Trojanowski (1908 - 1942)
25.02.2011 - 25. únor - Bl. Šebestián od Zjevení
(1502-1600)

22.02.2011 - 23. únor - Sv. Izabela (Alžběta) Francouzská (1225-1270)

Ze světa