Dnes je 29.06.2017, svátek má Petr a Pavel

 

Aktuality

Svatý Josef Kopertinský, patron studentů

Josef Maria Desa, jak se tento světec nazýval původním jménem, se narodil počátkem 17. století, roku 1603, v Itálii.

Jeho otec Felice Desa byl vynikající kolář a výrobce povozů, mimoto pracoval ještě jako správce hradu.. Byl to vážený člověk s velkým srdcem. Jeho dobrota ho vedla k tomu, že jednou podepsal s naivní důvěřivostí směnky nepříliš důvěryhodným přátelům v nouzi a ocitl se tak až po krk v dluzích. Byl na něj vydán zatykač, a aby se vyhnul uvěznění, utekl z vesnice a ukrýval se. Biřici k nim často chodívali rekvírovat. Jednou, když přišli, ukryla se Josefova matka v pokročilém stádiu těhotenství do nedaleké stáje, kde také Josefa porodila. Tak se stal podobně jako samotný Pán Ježíš a svatý František z Assisi, dalším dítětem narozeným v krajní bídě a nouzi ve stáji. Pokřtěn byl 17.6.1603. O křesťanskou výchovu dětí se starala matka, která byla kvůli těžké situaci velmi přísná, ale také velmi dobrým vzorem křesťanských ctností pro své děti. Přestože tenkrát většina lidí nemohla studovat, posílala svého syna do školy. To však netrvalo dlouho. Flegmona nebo možná rakovinový nádor, který se mu objevil na hýždi a skončil gangrénou, ho na pět let připoutal na lůžko. Protože se mu všichni kvůli nesnesitelnému zápachu vyhýbali, trávil dětství v samotě, odevzdání se a trpělivosti, v modlitbách a vzdeších. Pravidelně se postil, toužil po oltáři a svatostánku, kam ho po mnohých naléháních přinesli, snil o tom, že uvidí Assisi, rodiště sv. Františka, o kterém mu vyprávěla matka. Tak v něm uzrávaly zárodky opravdové svatosti a povolání k řeholnímu životu a ke kněžství. Po nezdařilé operaci, o kterou se pokusil jeden poustevník, bývalý doktor, naložila matka svého syna na soumara a přivezla ho do poutního kostela Milosrdné Panny Marie v nedaleké vesnici Galatone. Poté, co ho při zbožném obřadu natřela olejem z posvěcené lampičky, se Josef okamžitě uzdravil a zpátky do Kopertina byl schopen dojít sám.

 

Hledání povolání

Když mu bylo asi 16 let, bylo potřeba, aby se naučil nějakému řemeslu. Zpočátku prodával africkou trávu, potom šel do učení k ševcovskému mistru. Ale zdálo se, že chlapec se nehodí na jakoukoliv činnost, ať už kvůli vrozené neschopnosti a naivitě nebo pro podivnou nesoustředěnost. Odevzdání se Bohu v řeholním životě se zdálo být nejlepším řešením, ale minorité, kde měl Josef strýce a další příbuzné, se k jeho žádostem stavěli zamítavě. V roce 1620 ho přijali kapucíni jako „bratra laika“ a se jménem bratr Štěpán byl poslán na roční noviciát. Ale už po osmi měsících ho propustili kvůli malému talentu k pomocným pracem na zahradě a v kuchyni a nepochopitelné nesoustředěnosti. Domů se styděl vrátit, navíc se dozvěděl, že zemřel jeho otec a veškeré dluhy spadají na něho a čeká na něj vězení. Tím se mu ještě více uzavřel vstup do kláštera, protože dlužníci nesměli být přijati. Nakonec se nad ním však přece jen slitovali jeho strýcové a souhlasili, aby vstoupil k minoritům jako terciář. Duchovní tehdy nespadali pod civilní soudy.

Minoritou a studentem

Ve 22 letech byl tedy Josef přijat mezi „bratry laiky“, to je ty, kteří sice skládají sliby, ale nepočítá se, že by se stali kněžími. Někdo z bratří si však všiml, že Josef po večerech tajně čte, aby si doplnil svoje, ne vlastní vinou, chabé vzdělání. To vzbudilo u jeho představených dobrý dojem a přestali se bránit tomu, že by z Josefa přece jenom mohl být kněz. Po překonání počátečních překážek a složení věčných slibů se Josef začal připravovat ke kněžství. 3.ledna 1627 mu bylo uděleno nižší svěcení, 27.února téhož roku byl vysvěcen na subdiákona – první vyšší kněžské svěcení a již 20. března měl být vysvěcen na jáhna. Tomuto svěcení však musela předcházet zkouška. Kandidát musel umět číst, zpívat a vysvětlit výrok z evangeliáře. Protože znalosti latiny bratra Josefa z Kopertina, jak se náš Josef jmenoval řeholním jménem, byly skromné, byl plný obav. Svěřil se pod ochranu Panny Marie Grottellské a naučil se nejkratší evangelium v roce. Když biskup u zkoušky otevřel evangeliář, padl jeho zrak právě na tento nejkratší úryvek. Josef to bude navždy považovat za zázrak. Stejně jako složení následující zkoušky, která byla poslední, jež ho dělila od kněžského svěcení. „Protože měl velké pochybnosti o své sečtělosti“, vzpomíná jeho přítel, „pochyboval, že obstojí před zkoušejícími“. Proto strávil noc v modlitbách plných úzkosti v kapličce zasvěcené Panně Marii Andělské. V průběhu zkoušek přišel zkoušejícímu biskupovi velmi důležitý list. Přestože byl biskupem už rok, neměl dosud kvůli nedostatku peněž vydanou jmenovací listinu, která mu umožňovala udělovat svěcení, ačkoliv o ni už několikrát žádal. Nyní mu přišel další odklad. Přerušil tedy proto všechny zkoušky, ale protože byl velmi dobrý znalec světského i církevního práva, rozhodl se svěcení udělit (sice nepovoleně, ale platně) a potom požádat v Římě o odpuštění. Tak Josef, který byl v řadě na zkoušku mezi posledními, nečekaně „udělal“ i tuto. Den poté, 18.března 1628 , byl vysvěcen na kněze. Vždy však říkal, že jeho vzdělání je jen velmi chatrné a že za to, že byl vysvěcen a stal se knězem, vděčí zvláštní Boží milosti a blahoslavené Panně Marii.

Knězem

I když už byl Josef knězem, považoval se za nejmenšího z nejmenších a aby byl k užitku, věnoval se běžným pracím. Zametal schody a chodby, pracoval na zahradě, pečoval o dobytek, pomáhal v kuchyni a staral se o nemocné. Často také pomáhal na stavbě rozestavěného kláštera, svážel kameny a míchal maltu. Aby zvětšil své nepříliš velké znalosti, po večerech četl a vzdělával se. Kromě toho se často modlil, postil a konal přísná umrtvování. Trápila ho však častá pokušení proti slibu chudoby. Protože pocházel z chudých poměrů, cítil se velmi těsně připoután k věcem, které mu dříve chyběly – dostatek jemného oblečení, kněžské obleky z kvalitní látky, obrazy na stěnách, dokonce měl i hodinky. To vše si koupil z kapesného, které minorité dostávali, nebo je dostal darem od příbuzných či dobrodinců. Tato pokušení trvala dva roky. Byla období, kdy to všechno dokázal rozdat, ale jakmile mu tyto věci začaly scházet, honem si je zase kupoval. Stával se tak cílem žertů spolubratrů a výčitek představeného. Jednou si dodal odvahy a rozdal všechno, že už mu zbylo jen tak ubohé oblečení, že se v něm styděl před bratry ukázat. Upadl do přehnaného smutku a když ležel a vzlykal na slamníku ve své cele, přišla ho utěšit neznámá osoba a darovala mu nový kněžský šat. Od té doby plný důvěry v nejvyššího a dobrého Pána, přijal chudobu za vlastní.

Levitace a extáze

Obnovila se v něm touha po dokonalosti. Trávil dlouhý čas v modlitbách a rozjímání, občas z něho vyšel nečekaně výkřik jako by ho zasáhli dýkou, trávil dlouhé hodiny v samotě nebo ve své cele, protože čas plynul, aniž by o tom měl ponětí. Spolubratři to začínali chápat a pozorovali ho s rozechvěním. Poprvé ho našli v extázi ve vesnické kapličce, při jedné slavnosti v Kopertinu ho našli v extázi za oltářem. Probral se, až když představený pronesl slovo „poslušnost“ Čtvrtý říjen roku 1630 byl pro něj tím dnem, kdy ho Pán vyvolil k poslání, které se pro něj stalo příznačným. Když v Kopertinu vycházelo procesí ke cti sv. Františka do kostela a on byl v jeho čele jako kněz, vznesl se ze země až na úroveň kazatelny a zůstal ve vytržená nehybně viset ve vzduchu před očima davu. Vnitřní hlas ho napomenul, aby se oprostil ode všeho – nemusí se stydět, že bude považován za blázna. Poté, co přišel k sobě, spěchal domů ke své matce a vrátil jí všechen světský oděv, který mu zbýval. Od té doby žil zaslíben paní Chudobě. Vyměnil svůj pokojík za ubohou malou celu bez nábytku a postele, spával na přikrývce rozprostřené na podlaze, vzdal se svého kapesného a živil se pouze zeleninou, ovocem, trochou bobů a ořechů. Často se modlil a umrtvoval, nevyhýbal se té nejhorší práci v klášteře. Jeho život se měnil, extáze se stávaly den ode dne častějšími, stačila nějaká duchovní myšlenka nebo pouze vyslovit jméno Ježíše či Marie a hned strnul nebo upadl na zem jako mrtvola, dokud ho nadpřirozená síla neopustila nebo dokud mu to nenařídil jeho představený pod svatou poslušností. Také levitace, vznášení se, během mše se stalo téměř denní záležitostí. Poutní kostel Panny Marie Grotellské se stal cílem mnoha poutníků. Při každé extázi, při každé levitaci dav lidí strnul údivem. Lidé křičeli, plakali, vzývali Boha a prosili ho o milosrdenství. Obklopili oltář, dotýkali se světce, pozorovali ho z každé strany, pohybovali jeho rukama, zapálenými svícemi a špendlík zkoušeli jeho necitlivost, dokud nepřiběhl představený kláštera a neobnovil pořádek. Když Josef přišel k sobě, vydal dlouhý vzdech a pokračoval ve slavení mše. Mohl se při tom všem propadnout studem. Byl ale vázán poslušností a síla nadpřirozeného převážila nad jeho touhou po pokoře a diskrétnosti.

Divotvůrce

Nejen extáze a levitace přitahovaly davy lidí. Stále známější a vyhledávanější se stával i kvůli zázrakům, které se na jeho přímluvu staly. Jednou, když silné krupobití zabilo stádo ovcí a jejich pastevci, Josefovi přátelé, naříkali nad ztrátou výdělku a důvěry svých pánů, bratr Josef s nimi šel na místo neštěstí, vzal jednu ovci po druhé do náruče a přikázal: „Ve jménu Boha vstaň“. A tak oživil celé stádo. Jindy, když šel sbírat almužnu do San Pietra in Lama, přijala ho rodina Politova s velkou štědrostí a láskou. Dříve než se rozloučili, žena se osmělila a poprosila ho, aby se dotkl její dcery. Na židli sedělo děvčátko, které bylo téměř úplně chromé, kvůli spalničkám s mimořádně těžkým průběhem. Bratr Josef jí řekl: „Pojď sem, maličká, políbit tohoto Krista“. Před nevěřícíma očima všech děvčátko přišlo a samo políbilo kříž. Protože to všichni považovali za zázrak, utekl Josef z tohoto domu a už nikdy se neodvážil jít do této oblasti. Jiným darem, který od Boha sv. Josef Kopertinský dostal, bylo to, že viděl do duše, měl i dar proroctví a viděl do budoucnosti. Třebaže měl chabé vzdělání, měl nadpřirozený dar vědění, takže se za ním přicházelo radit mnoho biskupů a teologicky vysoce vzdělaných kněží.

Protivenství a pronásledování

Protože každý, kdo chce jít za Kristem, musí nést svůj kříž, ani Josef toho nebyl ušetřen. Samotnému mu byl velmi nepříjemný všechen rozruch okolo jeho osoby a mnohokrát své představené prosil, aby mu dovolili nevycházet z kláštera. Ale oni ho vysílali ven, takže se mnohdy stávalo, že se vracíval do kláštera s ostříhaným a otrhaným hábitem, protože lidé, s kterými se setkával chtěli za každou cenu získat nějakou relikvii. Prosil, aby mu představený zakázal levitace a extáze, neboť věřil, že proti poslušnosti, již velice ctil, by je neměl, ale představení nevyslyšeli ani tuto jeho prosbu. Mnozí lidé uvažovali, jestli nemůže být posedlý zlým duchem, ale jeho naopak zlý duch napadal nenadálými pokušeními a i fyzickými útoky - často ho totiž bratři nacházeli zbitého mimo jeho celu. Mezi těmi, kdo pochybovali o Josefově svatosti a nadpřirozené jevy přičítali zlému duchu byl i apoštolský vikář Giuseppe Palamonte, který proti Josefovi podal žalobu k inkvizičnímu soudu. Po výsleších v Neapole, které dopadly v Josefův prospěch, byl jeho případ poslán do Říma k posouzení a Josef byl zatím poslán do kláštera v Assisi. Tak se mu splnil jeho sen z dětství. Ale první léta zde strávená byla léty duchovní neútěchy, vnitřní vyprahlosti, kdy mu Pán dával dary, aby mohl pomáhat svým bližním, ale sám nezakoušel nic. Kromě toho ho začal pronásledovat i jeho představený, takže nakonec musel zasáhnout sám generální představený a dal Josefa pod svou přímou poslušnost. Ani s ostatními spolubratry to neměl lehké, mnozí se mu mstili a chovali se k němu zle, protože je upozornil na jejich hříchy. Stýskalo se mu po klášteru a věřících v Kopertinu a rád by se tam vrátil, avšak inkviziční proces stále nebyl ukončen. Až po několika letech proměnil Bůh toto jeho utrpení. Josef si v Assisi zvykl a pro zde žijící bratry, obyvatele i poutníky byl posilou a povzbuzením. Dalším trápením byly některé „zbožné ženy“, které hojně přicházely a světce obtěžovaly. Protože se jeho mše začínaly stávat téměř pouťovou atrakcí, představený rozhodl, aby byl Josef v ústraní. Zpočátku z toho měl velkou radost, ale postupně se o něm začaly šířit pomluvy, což ho velmi trápilo a také nemohl chodit mezi lidi, zpovídat a sloužit nemocným. To ho mrzelo ještě víc. Ale s ohledem ke svaté poslušnosti, všechna nařízení zachovával. Dalším těžkým křížem bylo rozhodnutí papeže, aby kvůli inkvizičnímu šetření byl otec Josef odloučen od bratří minoritů a žil osaměle v nějaké zapadlé kapucínské poustevně. Tou se stala poustevna sv.Lorenze na úpatí hory Carpegny. Otec Josef nesměl kromě sloužení mše svaté opustit svou celu a přijímat návštěvy ani korespondenci pod trestem exkomunikace. Po nějaké době byl však znovu převezen do jiného, ještě zapadlejšího kapucínského kláštera. V obou se z jeho přítomnosti bratři kapucíni velmi radovali, chovali se k němu moc hezky a jeho přítomnost jim byla povzbuzením. Až za čtyři roky rozhodl inkviziční tribunál, že se Josef může vrátit zpět ke svým bratrům. Avšak ne do Assisi, které bylo centrem mnoha poutníků, ale do menšího kláštera v Osimu. Zde strávil posledních šest let svého pozemského života.

Smrt

Světec sám věděl, že zemře. Často o tom se svými bratry mluvil, ale ti ho ne vždy pochopili, protože mluvíval často v podobenstvích. Po krátké horečce 15. srpna 1663 o svátku nanebevzetí Panny Marie jen stěží odsloužil mši, která byla jeho poslední. Trpělivě se podroboval léčebným zákrokům jako pouštění žilou, vypalování rány na noze žhavým železem, dietě a pravidelným prohlídkám. Hodně se modlil za církev a všechny, kteří se mu svěřovali k přímluvě. V prvních zářijových dnech se jeho zdraví poněkud zlepšilo, ale 5.9. se mu nemoc znovu vrátila. Velmi prosil o to, aby směl přijímat Beránečka, tak nazýval svého přítele v Nejsvětější Svátosti. Říkal: „Vězte otcové, že v ten den, kdy nebudu moci přijmout Beránečka, odejdu na věčnost.“ Osmého září si vyžádal svátost umírajících a všechny poprosil za odpuštění, večer potom poprosil o poslední pomazání. Lékaři, který mu radil, aby prosil o své zázračné uzdravení, odpověděl: „Lékaři můj, špatně mně radíš, neboť Boží vůli, Boží vůli je třeba konat! Dostal jsem od Matky Boží nespočet milostí a dostal bych i tuto, kdybych o ni prosil. Ale já to nechci, protože jsem svěřil svůj život i smrt do Božích rukou – ať se se mnou děje, co se mu zlíbí.“ Síly ho rychle opouštěli. Opakoval krátké modlitby a svému spolubratru se svěřil, že se mnoho modlil za to, aby se mu dostalo milosti, aby směl strávit agónii dokonale spojen se svým Pánem. 17.9. stěží mohl spolknout Eucharistický chléb. Toto svaté přijímání obětoval za církev a za papeže. Další den už měl tak zbytnělý jazyk, že nemohl přijímat. Snažil se odpovídat na litanie k Panně Marii a modlit se modlitby za umírající. Čtvrt hodiny před půlnocí se jeho tvář rozzářila a objevil se na ní úsměv. Svatý Josef z Kopertina se setkal se svým Beránečkem tváří v tvář. Po světcově smrti přicházelo mnoho lidí, aby se s ním rozloučilo. Nechyběly ani zázraky a milosti. Jeden muž trpěl dlouhé měsíce nádorem na kolenu. Nepozorovaně vklouzl do Josefovi prázdné cely a když poklekl na klekátko, kde se otec Josef často modlíval, byl zcela uzdraven. Pohřben byl ráno 20. září do výklenku pod kaplí Neposkvrněné Panny Marie. Jeho hrob se stal záhy významným poutním místem. Na jeho přímluvu se i nadále dělo mnoho zázraků. Již po roce začal v diecézi jeho kanonizační proces, 24. února 1753 mu udělil papež Benedikt XIV. titul blahoslavený a 16.července 1767 byl Josef z Kopertina prohlášen za Svatého.

Sv. Josef Kopertinský – patron studentů

To, že se stal sv. Josef patronem studentů je až dost pozdní záležitost. První dvě staletí byl uctíván jako divotvůrce pro svoje extáze a levitace, pro svou úctu k Nejsvětější svátosti a poslušnost vůči představeným až do krajnosti. Patronem a přímluvcem těch, kdo jsou v nesnázi kvůli zkouškám nebo konkurzům, se stal až v minulém století. Tato úcta začala v Neapoli, kde byl světec souzen inkvizicí. Skupina studentů, která navštěvovala kostel, kde sloužili mše minorité, našla v tomto jejich světci útěchu. I on byl prostý mladík který se musel vypořádávat se zkouškami před svým svěcením. Tyto zkoušky pro něj byly velmi obtížné pro jeho nevalné vzdělání, na kterém mělo velký podíl i pět let vážné nemoci v mládí. Jeden francouzský kněz se ujal této myšlenky a napsal jednoduchou novénu s prosbou úspěšně složit zkoušky. Na něj potom navázali kapucíni a ohlas dorazil i do poutního kostela v Osimu, kde byla novéna přeložena. Nedošlo však většímu rozšíření, protože to bylo v období obou světových válek. Teprve s návratem míru se rozšířila školní výuka, zvýšil se počet zkoušek i konkurzů o pracovní místa. Tak se začala šířit i novéna a úcta k sv. Josefu Kopertinskému v řadách studentů a lidí hledajících práci. Tato úcta však narazila i na odpůrce a kritiku těch, kteří tvrdili, že je patronem hlupáků a lenochů. Je potřeba dobře pochopit tuto úctu. Žádný světec nebude nikdy chránit nikoho, kdo marní čas, zanedbává školu, kdo by chtěl dosáhnout svého cíle bez oběti. Také nepomůže tomu, kdo by tupil Pána, kterého on nade všechno miloval. On sám měl mezi přáteli mnoho vzdělaných univerzitních profesorů teologů, všem rozdával poklady milosti, ale také nikdy nezapomněl upozornit na nedostatky a hříchy. Mohlo by se zdát, že ti, kteří plní věrně své povinnosti a poctivě se připravují, nepotřebují někoho prosit o přímluvu, ale i je může zaskočit strach, tréma, zatemnění spojitostí, mohou narazit na špatně naloženého profesora nebo šéfa. Těm všem může pomoci získat potřebný klid a jistotu k překonání všech překážek. Tím spíše, že i on sám měl při svých zkouškách mnoho potíží. Když prosíme o přímluvu sv. Josefa Kopertinského, prosíme o milost úspěšně udělat zkoušku, což je motivováno lidskými záměry, ale zároveň i o to, abychom měli sílu k tomuto závazku a čestně splnili svoje povinnosti. Svatí nám milosti neudělují, nýbrž jen zprostředkovávají. Jsou našimi zastánci, přímluvci, prostředníky u Boha i u našich bratří. Proměňují plytký potůček našich nářků a proseb na mocné volání o pomoc, které je slyšet po celém nebi.

  

Modlitba studenta na přímluvu sv. Josefa Kopertinského:
Svatý Josefe Kopertinský, příteli studentů a přímluvce těch, co skládají zkoušky, přicházím, abych tě prosil o pomoc v mém studiu. Ty znáš ze své vlastní zkušenosti, jak velký neklid doprovází studijní úsilí a jak je jednoduché ztratit orientaci v množství intelektuálních otázek nebo se nechat znechutit. Ty, jenž jsi byl ve studiu a při zkouškách Bohem zázračně podporován, abys byl připuštěn ke kněžskému svěcení, vypros u Boha světlo pro můj rozum a sílu pro mou vůli. Ty, jenž jsi zcela konkrétním způsobem zakusil mateřskou pomoc Panny Marie, Matky Moudrosti, pros Ji za mne, abych mohl šťastně překonat všechny studijní těžkosti. Svou důvěru ve Tvou přímluvu spojuji s pevným rozhodnutím žít jako člověk skutečně věřící. Amen.


Okomentovat článek
Zobrazit komentáře


 
Návštěv: 11678 , Vydáno: 23.09.2009 , Komentáře: 6


Ze světa